|
Otnice (soudní okres Slavkov, okresní hejtmanství Vyškov) 
1.5.1703 zemřela v Otnicích Eliška, 25letá manželka otnického varhaníka Jana Vysočana. To byl nejspíš důvod Vysočanova
odchodu do Lanžhota na místo varhaníka a v Otnicích službu převzal Jan Turant. Již v příštím roce se však
Vysočan vrátil a 1706 je již titulován Rector. Turant určitě v místě nezůstal, protože v roce 1717 dostával
učitel v Otnicích od každého dítěte čtvrtletně jen 26 krejcarů, stejně jako v Dambořicích.Od 6. listopadu 1718 se stal otnickým rektorem Václav Borovička, předtím 4 roky v Šaraticích. Nebyl ještě starý (*1694), měl za sebou teprv 4 roky samostatné služby, ale do Otnic přišel již jako vdovec. Smutek si vynahradil sňatkem 10.1.1721 s Ludmilou, dcerou Ondřeje Dobrozemského z Frenštátu, se kterou do roku 1735 zplodil 6 dětí. Původ Borovičkovy manželky by mohl vzbuzovat jistou zvědavost, jak se z dalekého Frenštátu ocitla v Otnicích. Vše se rychle vysvětlí, když zjistíme, že Borovičku do Otnic přijímal místní farář P. Jiří Říhovský a rok nato potvrdil Říhovského nástupce P. Tomáš Dobrozemský. Šlo vlastně pouze o návštěvu nově jmenovaného strýčka na jeho faře, která pro neteř Ludmilu znamenala životní zvrat. Jistě se při dětech musela pořádně otáčet, zvláště, když Václav Borovička 11.9.1736 jako 42letý zemřel. Jan Slatinský byl ještě o dvacet let starší než Borovička a v Otnicích patrně hledal zapomnění po smrti své manželky ve Slušovicích (†5.4.1736). Od jeho nástupu na podzim 1736 se v Otnicích oženili 4 jeho synové. Nejspíš nejmladší z nich Matěj Slatinský (*1722) pomáhal otci ve škole a pro manželství se rozhodl již jako osvědčený otnický rektor a varhaník, téměř 6 let po otcově smrti (19.2.1753). Bohužel zemřel již 19.6.1759 ve věku pouhých 37 let. Poté nastoupil o deset let mladší Jan Jiří Kavka, první z rozvětveného kantorského rodu. Podle dobových zvyklostí získal místo velmi jednoduše - vzal si o čtyři roky starší vdovu Marii Annu Slatinskou (23.10.1760). Když tato po čtyřech dalších dětech zemřela (9.12.1775), musel Jan Jiří bleskově stihnout sňatek s Magdalenou (mimo Otnice), neboť již 14.9.1776 se jim narodila Marie Anna Josefa (†17.10.). Jan Jiří (v druhém manželství se nechával psávat jen Jiří) zastával službu až do roku 1801, kdy odešel na odpočinek. Jako rektor farní školy byl varhaníkem i v přifařených obcích Bošovicích a Lovčičkách. Místo převzal syn Jan Jiří Kavka ml. (*16.3.1778 Otnice). Z jeho dětí zůstali učitelskému povolání věrni Antonín, Josef a Florián. První pomáhal přes 20 let otci, třetí odešel do Měnína a dále do Lovčic a Hostěrádek. Josef Kavka poté, co prošel coby učitelský pomocník místa v Žarošicích, Oslavanech, Telnicích, Ždánicích, Želeticích a Otnicích, převzal roku 1849 po otci otnickou školu i povinnosti regenschoriho. V žádosti o místo po otci z 28.2.1849 vypsal celou řadu nástrojů, které prý ovládal; varhany, housle, violu, violoncello, kytaru (byla tehdy velice v módě), klarinet, flétnu, fagot, lesní roh, trubku a pozoun. Zpíval bas. - Jak jsme se zmínili výše, uzrávala v té době situace na převzetí varhanické služby v Bošovicích učitelem Františkem Malíkem už jen proto, že Jan Jiří Kavka zastával službu nesvědomitě. Přes rozhodnutí konsistoře, že vedení kůru připadne bošovickému kantorovi po smrti Jana Kavky (†21.3.1849), se tak nestalo a Bošovice měly vlastního regenschoriho až v květnu 1857 (Lovčičky dokonce ještě o 15 let později). Podle protokolu z 26.3.1857, sepsaného mezi varhanářem Josefem Loypem a vrchností, je prakticky jisté, že se tak stalo v souvislosti s pořízením nových varhan do Otnic (za celých 1600 zlatých). Josef Kavka ke konci života hodně pil a není vyloučené, že alkohol byl nakonec příčinou jeho smrti, byť je jako ofociální příčina uvedena vodnatelnost krve (mimochodem - Josefův syn Gabriel také učil, napřed v Dambořicích u Antonína Budíka, později ve Ždánicích pod Peregrinem Černým a po jeho smrti pod Vojtěchem Eremiášem, jehož dcera Marie učila hudbu dlouhá léta ve Slavkově). - Koncem století se v Otnicích ještě vystřídali: 1869-1870 hudební nadšenec Vincenc Zlámal, jenž odešel do Břestu, do roku 1885 Antonín Čecháček, po něm 1886-1897 Ignác Jakob (*1859 Místek) a 1897-1908 Čeněk Kříž. Prameny a literatura: UL 15/1870 z 20.5.1870 Obsah |
