|
Luleč (soudní okres Vyškov, okresní hejtmanství Vyškov) Lulečská škola patří k nejstarším, bohužel také i k těm, které po třicetileté válce zanikly. Nicméně zprávy o zdejších kantorech přesahují tří staletí. Již těsně po třicetileté válce zde do své smrti (1666) působil Řehoř Antonín, po něm známe do roku 1671 Rudolfa Bošálka, jenž odešel do Pustiměře, po roce 1672 krátve Matěje Kneslíka a nejméně do roku 1681 Bedřicha Jahodu. První z kantorské dynastie Stivarů Ondřej Josef Stivar (*v říjnu 1654 ve Frýdku), nechal v Lulči 20.8.1685 pokřtít svého syna Bernarda a 29.11.1686 dceru Barboru. Nezodpovězenou zajímavostí zatím zůstávají Ondřejovy styky s Vyškovem, neboť u obou křtů byli kmotři z "lepších" vyškovských rodin. Asi po dvou letech zatím z neznámých důvodů odešel Ondřej do Švábenic, kde zůstal téměř 10 let. V Lulči jeho službu zatím zastal Martin Mannitius, (1667 v Kostelci, poté ve Smržicích, Protivanově a Pustiměři), jehož působení v Lulči máme doloženo dvěma matričními záznamy: 9.11.1690 se mu narodil syn Florian a Martin o dva roky později byl svědkem na svatbě jistého Jakuba Soukala. Nejspíš kolem roku 1700 se vrátil Ondřej Stivar a po čtvrtstoletí kantorské služby předal vše synovi. Zemřel v Lulči 28.2.1736. Je pravděpodobné, že po službě ve Švábenicích působil několik let zatím na neznámém místě, protože právě v době mezi posledním matričním záznamem ve Švábenicích (1693) a následným záznamem v Lulči (1703) se mu narodil syn Jan Stivar (*1697 †20.7.1761 Luleč), jenž pokračoval v otcových stopách. V literatuře se traduje, že poslední z rodu byl Ignác Stivar (*1.7.1725 †29.1.1795 Luleč), jenž opět převzal převzal službu po smrti otce (v roce 1763 se zde oženil) a setrval v ní až do smrti. Není to úplně pravda. Stejně jako Ignác (a pravděpodobně před ním Jan) pomáhal svému otci ve škole a na kůru dlouho předtím, než skutečně převzal všechny povinnosti, tak i Ignácovi v jeho stáří pomáhal jeho syn Antonín Stivar (*11.6.1761 Luleč). Po smrti otce mu byla svěřena správa lulečské školy a kůru, ale Antonín bohužel již 13.9.1795 ve svých 34 letech zemřel na úbytě. Rok před jeho smrtí byla postavena nová škola. Od roku 1795 zastával funkce školního a kostelních rektora Jan Prokeš (*1763), dosud kantor v Chvalkovicích, výborný hudebník. O něm se dochovaly první zmínky, že si ze školních dětí vytvořil schopný sbor a na přelomu století dokonce hudební kapelu. 1803 odešel do Tuřan a v Lulči ještě do příštího roku najdeme zmínky o jistém Prokopovi, ale bohužel nic víc. 17.7.1804 nastoupil František Krčmář. S pomocníkem Františkem Mašíkem učil na škole, do jejíhož obvodu patřilo v roce 1807 (včetně Nemojan a Tučap) 200 dětí. O Františku Krčmářovi najdeme například ve školním visitačním protokolu z 6.7.1819 samou chválu: "... má dokonalou učební metodu, je velmi přičinlivý, pozvedl úroveň (vzdělání) dětí, patří k velmi schopným učitelům ...". Varhanickou službu zastával zpočátku i v Rostěnicích a byl také lulečským kostelníkem a zvoníkem. Snad pod vlivem stálé chvály ze strany vrchnost František Krčmář polevil ve služební horlivosti, neboť ze dne 16.11.1823 se zachoval výčet povinností lulečského rektora od faráře Antonína Sládka. Ačkoliv zde duchovní správce prokazuje svými postřehy velmi slušnou úroveň hudebních znalostí, ředitele kůru a organistu rozhodně nemohl nadchnout množstvím jemných, přesně formulovaných výtek. Připomínal mu nutnost vyučování dětí ve zpěvu, výběr melodií pohřebních písní mohl být podle něj větší a k mužským hlasům na kůru požadoval také diskantistu (sopranistu) a altistu (připomeňme si, že zpěvačky se dostaly na kůry zhruba v druhé polovině století), jež by rektor mohl platit ze svého štolového příjmu za pohřby či svatby. Nejzajímavější je pasáž, kdy žádá, aby mešní píseň byla prováděna vždy celá v jednom rytmu. Hrál-li tedy Krčmář například Michnovu píseň Chtíc aby spal v originálním frázování, mohli bychom v něm vidět vzdělaného hudebníka s citem k originálům, nicméně ve své době už musel působit vyjádřeno ústy faráře Sládka "jen nepořádek mezi zpívajícím lidem". Nemůžeme ovšem vyloučit, že farář Sládek pouze kritizoval rytmus, který v muzikantské hantýrce o století později bývá označován (nikoliv případně) jako "sokolský". - František Krčmář působil v Lulči přes padesát let, než jej roku 1855 vystřídal Josef Horčica. Ten přišel z Habrovan, kde uvolnil místo synu Františka Krčmáře Janovi. Za dalších deset let se v Lulči opět objevila výrazná kantorská osobnost. František Balcárek z Postřelmova Byť zpočátku v hudbě příliš nevynikal, svou pílí se během několika let vypracoval na uznávaného varhaníka, regenschoriho i kapelníka. Po podučiteli Antonínu Wiedermannovi převzal funkci sbormistra v pěveckém spolku Libuša, který Wiedermann založil spolu s lulečským farářem P. Antonínem Šubrtem. Později stál Balcárek u zrodu lulečské Cyrilské jednoty. Byl v živém kontaktu například s vyškovským Františkem Novákem i turnerem Leopoldem Slezáčkem (převzal a provozoval některé jejich skladby), Antonínem Wiedermannem. Mimochodem za jeho éry se prosadila nejslavnější generace lulečské kapely. František Balcárek zemřel v Lulči 21.1.1902. Prameny a literatura: Školní schematismus pro Moravu 1892, Brno 1892; Obsah |
