Dusík Václav Jiří *12.3.1751 Mlázovice †6.6.1812 Pyšel V letech 1771-1772 je zaznamenáno jméno Václava Jiřího Dusíka v Dubu nad Moravou, kde působil patrně jako učitelský pomocník. Titul scholiarcha, kterou pro něj použil pisatel oddací matriky 25.9.1771, byl v té době používán u samostatných venkovských kantorů, ovšem v Dubu v letech 1768-1778 zastával tuto službu Matěj Kappel , takže Dusík musel být jeho pomocníkem, čemuž ostatně odpovídá jeho mládí. Že je ve zmíněné oddací matrice uveden v roli svědka jako scholiarcha, může svědčit o respektu k jeho osobě. Pravděpodobně na přelom let 1774 a 1775 lze umístit počátek Dusíkova působení v Dolních Loučkách (28.11.1774 zde zemřel zasloužilý rektor Jiljí Matýsek), kde se 4.2.1777 oženil s Annou Oderskou, dcerou již zemřelého Jakuba Oderského z Boskovic. Předtím nejpozději v 25 letech ovdověl; o konci jeho prvního manželství však dosud nebyly nalezeny žádné doklady. Jeho hudební schopnosti postihuje tehdejší poznámka u jeho jména ein vortreflicher Organist. Z roku 1780 pochází zmínka o jeho přítomnosti ve Žďárci, ovšem ještě toho roku byl městskou radou přijat do služby rektora ve Velké Bíteši. Václav Dusík dostal kolem roku 1785 za pomocníka Františka Hrdého (*1761), jenž se záhy začal chovat podle svého jména - rektorovi vzdoroval, žáky učil kdy a co chtěl a jeho silnou stránkou bylo i roznášení klevet. Po Dusíkově písemné stížnosti městskému zastupitelstvu z 6. září 1786 zpozoroval nebezpečí, pohotově využil příležitosti a získal uvolněné místo rektora ve Zvoli. Václav Dusík (často psaný Dušek, Dussek) zápasil s řadou dalších nepříznivých skutečností, které za jeho služby v Bíteši nastaly, a to zejména skutečností ekonomického rázu. Odbourání příjmu zrušeného bítešského bratrstva bylo sice plošně kompenzováno na základě dvorského dekretu z roku 1785, ale s rostoucím počtem školou povinných dětí bylo nutné zakládat v přiškolených obcích samostatné školy (většinou šlo o paralelní proces se zakládáním, případně povyšováním duchovní správy v dané obci) a to se samozřejmě muselo promítnout v kantorových příjmech, neboť bítešské zastupitelstvo nebylo (jako mnohé jiné) nakloněno jakémukoliv navyšování kantorova příjmu z vlastních zdrojů o díl, dosud obstarávaný odškolenými obcemi. Dusík se se suplikou za refundaci ušlých příjmů obrátil i na gubernium, které po konzultacích s jihlavským krajským úřadem i zemským školním dohlížitelem Ignácem Mehoferem dospělo na svém 2. zasedání 14.1.1790 k závěru, že Václav Dusík, na rozdíl od několika jeho kolegů v okolí, není změnami ve školní struktuře i ve svých příjmech poškozen natolik, aby se s tím nedokázal smířit. Krátce nato vypukla aféra ze strany jeho protivníků, kteří se rozhodli jej zbavit. Skupinka jeho nepřátel, soustředěná kolem Jana Elbla využila Dusíkova prohlášení, že ze zdejšího platu nemůže vyžít a přesvědčila městské radní v čele purkmistrem Janem Kosteleckým, držící se dosud spíš stranou, aby Dusíkovi "vyhověli" kvartální výpovědí. Argument, že Dusík neovládal německý jazyk, je pro i pro nezasvěceného pozorovatele poněkud zástupným, neboť již při přijímání do služby musel mít Dusík povinně vysvědčení o učitelské způsobilosti, kde byla vždy výslovně uvedena učitelova jazyková aprobace a když jej rada města přijímala, musela nutně vědět na čem je. Závažnější a rafinovanější stížnosti se týkaly Dusíkových prohřešků dnes bychom řekli proti občanskému soužití, konkrétně rušení nočního klidu, opileckých scén, zásahů rychtáře a následné kocoviny, která mu další den objektivně bránila uspokojivě zastávat školní povinnosti. Právě na profesní a mravní selhání kladli Dusíkovi žalobci velkou váhu, neboť dobře věděli, jak citlivé struny pro státní správu se dotýkají. Právě profesní zdatnost a mravní bezúhonnost byla brána v úvahu hned vedle loajality při každém přijímacím řízení i průběžném hodnocení kantora. Vyčítaly-li se komu hrubé mravy, zotročování, do modra otlučené hlavy a vytrhané vlasy, byla to víceméně sázka na jistotu, že bude minimálně vyvoláno dúkladné vyšetřování. A při vícekrát prokázané Dusíkově vznětlivé povaze už jistě nebylo velkým rizikem povýšit kvalifikaci jeho přísných trestů nezbedných dětí na brutalitu. Jen kvůli psychologickému dokreslení situace (snad přesnější výraz by byl k dokreslení panující psychózy), neboť museli vědět, že jde o nezákonný postup, si rodiče asi 50 dětí domluvili pokoutního učitele Vavřince Součka, ke kterému své děti posílali, místo do řádné školy. Dusík samozřejmě také nezahálel. Svědeckými výpověďmi vážených měšťanů , že celá aféra je dílem osobní nevraživosti hospodských kumpánů Jana Elbla, odvrátil původní výpověď, ale tím pouze roztočil další kolo sporu. Nemůžeme vyloučit, že jeho prchlivost pomohla vzniknout vcelku nelichotivému výsledku vrchností nařízené okresní školní vizitace, jenž se stal mocnou vzpruhou Dusíkových odpůrců. Případem se zabývaly hospodářské a správní orgány až po samotné gubernium, atmosféra ve Velké Bíteši musela již být naprosto nedýchatelná, ovšem právě kvůli protichůdným výpovědím chyběly rozhodujícím orgánům nástroje záležitost definitivně vyřešit úřední mocí. Dusíkovo postavení bylo již událostmi kolem pomocníka Hrdého pošramoceno natolik, že se po řadu měsíců trvajícím handrkování sám poohlížel po jiném působišti, což mu na jaře 1792 doporučil (spíš mu dal ultimátum) hospodářský úřad v Náměšti, aby konečně uklidnil rozjitřenou situaci. Volné (a odpovídající) místo však v té chvíli nebylo vůbec jednoduché najít a pro vzájemnou výměnu kantorů neboli komutaci platila poměrně přísná pravidla parity. Nějakou dobu velmi nadějně vyhlížela Dusíkova dohoda s kamenickým Janem Klementem, jenž patrně od služby ve Velké Bíteši očekával patřičnou důstojnost malého města, ovšem když vešlo ve známost, že je s Dusíkem domluven na výměně, skupina, reprezentovaná obecním justiciárem, se opřela do kandidáta tak razantně, že Klementa nadobro přešla chuť, riskovat svou, zatím docela slibně se rýsující budoucnost, v takové společnosti. Václav Dusík nakonec v zoufalství (obec i vrchnost už odmítaly brát v úvahu obtížnost Dusíkova úkolu sehnat za sebe odpovídajícího nástupce, zvlášť když věděl, že v odchodu na jakékoliv slušné místo musí ze strany obce počítat s potížemi, obdobnými případu Jana Klementa) dosáhl dohody s pyšelským kantorem Vincencem Tirayem (*1764? †6.2.1814 Velká Bíteš), když ten v komutační smlouvě souhlasil, že bude Dusíkovi doplácet rozdíl 46 zl. ročně po dobu jeho kantorské činnosti, nebo dokud Dusík nesežene lépe placené místo. Již jen z výše rozdílové částky je patrné, jaké terno to pro Tiraye znamenalo. Jelikož však byl Dusíkovým odchodem do zapadlé vesničky cíl jeho nepřátelů splněn, nebyla osoba Vincence Tiraye vnímána záporně, nehledě k tomu, že z následující úřední agendy vyplývá, že i on se ke svým chlebodárcům musel chovat minimálně podstatně diplomatičtěji, než horkokrevný Dusík. Ke dni 1.7.1793 se výměna uskutečnila a Tiray plnil dohodu až do Dusíkovy smrti 6.6.1812 (je proto mylný údaj, převzatý od d'Elverta, že v roce 1807 působil v Mohelně, protože tam byl rektorem v letech 1782-1816 Jan Kapistrán Brein *24.10.1745 Náměšť nad Oslavou †24.4.1816 Mohelno.). K naší představě o postavení pyšelské školy může přispět i fakt, že po smrti Václava Dusíka sem byl po provizoriu jeho syna Jana dosazen z trestu Antonín Eremiáš. Václav Jiří Dusík byl sice okolnostmi poněkud odstraněn na periferní působiště v podhoráckém Pyšelu, houževnatý kořínek kantorského stromu však již byl zasazen, aby v příštích generacích vydal své plody. Prameny: MZA fond B 14 kart. ....; SOka Třebíč, fond Archiv městečka Mohelna, Pamětní kniha, inv. č. 8; Hudební oddělení Moravského zemského muzea sign. ?? Rodokmen Dusíků; d'Elvert Christian, Geschichte der Musik in Mähren und Oesterr. - Schlesien, Brno 1873, str. 90; Straková Teodora, K hudební minulosti Dubu u Olomouce. Časopis Moravského musea, vědy společenské 1968-1969 str. 5n; Trojan Jan, Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17.-19. století. Brno 2000 str. 205, 249, 384; Tiray Jan, Škola ve Veliké Byteši. In: Učitelské listy 1882 č. 40 str. 642-644, č. 44 str. 709-711, č. 46 str. 740-742, č. 49 str. 788-791; Obsah