wz

Zpět

Úvod


Kantor... Postava, kterou známe například z romantických scén filmů typu F.L. Věka. Postava muže vzdělaného, někdy i váženého, ale většinou mizerně placeného, který překonává hloupost dětí i jejich rozhodujících rodičů a útěchu nalézá v hudbě. Řekne-li se dnes kantor, vybaví se nám většinou učitel na vesnické škole tak počátkem devatenáctého století. K jeho zjevu patří staromódní klobouk, ošoupaný kabát, mírně shrbená záda, housle pod paží a samozřejmě někde po ruce neodmyslitelná rákoska, stejně tak jako patří růžové zadečky k rozesmátým soškám barokních andílků.
Nechme stranou literární zpracování nostalgických vzpomínek pamětníků, jejichž otec nebo děd kantorské řemeslo provozoval a zahloubejme se do zpráv, které na první pohled mnoho vzrušení neslibují - totiž do úředních akt. Brzy poznáme, jejich obsah je někdy vzrušenější, než by se dalo očekávat.
Sám název kantor je pro učitele na první pohled nelogický, neboť cantare znamená v latině zpívat, ale při bližším seznámení s tehdejšími učitelskými povinnostmi se zřetelně ukazuje dominantní úloha kantorova zpěvu. Týkala se jeho povinností v kostele, při kterém vlastně téměř každá škola vznikala, neboť právě kantor býval jediným člověkem, jenž byl schopen při zpívaných obřadech, které byly tehdy výhradně latinské, odpovídat knězi. Varhany pro doprovázení lidového zpěvu ve vesnických kostelích totiž nebyly v 18. století ještě zdaleka běžné. Ve škole se zpívalo před nebo i po hodinách, občas se z úředních výkazů dovíme, že v tom místě věnoval učitel některé odpoledne vyučování na housle či jiné nástroje.
Učitelé byli nazýváni různě. Ve starší době Cantor, Rector, Rector scholae, Moderator scholae, nebo také Ludirector, Ludimagister, Ludi moderator, Scholiarcha, s postupující germanizací Lehrer, Schullehrer, Schulmeister, Schulmann. Samozřejmě to nebylo všechno totéž, nejvyšší hodnotu měl Rector respektive Schulmeister, jímž byl správce školy, pokud měla škola více učitelů. Na opravdu venkovských školách s jedním učitelem byl titul spíš odrazem toho, jak se na učitele dívá pan farář či úředník vrchnosti, jelikož to byla právě osoba, z jejíž ruky se nám ten či onen titul zachoval. Pro nás je ale podstatná ta skutečnost, že zejména u těch venkovských učitelů, o kterých jsme se právě zmínili, šlo o výjimku, když dotyčný neměl nic společného s hudbou.
Kantor byl ještě v polovině 18. století zcela závislý na příjmu, který vůbec nemůžeme považovat za jistý, či dokonce pravidelný. Byl odvozován od množství dětí, které odpovědnější rodiče posílali do školy, ovšem ani v těch případech nebylo jisté, že za takto prokazatelně odvedenou práci dostane učitel dohodnutou odměnu, neboť ne vždy tito odpovědnější rodiče bývali solventní.
Docházka sama byla ovlivňována řadou překážek, z nichž k nejčastěji uváděným patřila od jara do podzimu potřeba práce dětí v hospodářství, na pastvě či jednoduše při domácích pracích, v zimě nastaly problémy s oblečením i obutím na cestu. Když ale byl příjem učitele závislý na počtu docházejících dětí, je nasnadě, že v době, kdy do školy chodila jen malá část z možného počtu, prakticky živořil na samé hranici snesitelnosti. Stalo se dokonce, že kantor byl nucen žádat vrchnost o finanční pomoc v době, kdy na epidemii zemřela velká část jeho žáků (on sám měl čtyři děti) a zůstal prakticky bez obživy. Tento rychtářovský případ ze začátku devatenáctého století není sice zcela běžný, ale pro svoji dobu příznačný.
Plat byl do poloviny 19. století většinou v hotovosti i v naturáliích. Není snadné říci, jaká forma byla výhodnější, protože hotové peníze podléhaly znehodnocení a na druhé straně vymáhání naturálních dávek od sousedů nebývalo záležitostí, v které by bylo možné hledat zalíbení. A těžko se mohl učitel utěšovat tím, že i leckterý pan farář na tom býval s desátky podobně.
Venkovští učitelé byli proto někdy nuceni provozovat další povolání. Z výkazů můžeme soudit, že nejvíce jich vykonávalo úřad obecního písaře, zejména v olomouckém kraji byla celá panství, jako šternberské, Karlovec, a Sovinec, kde učitelé téměř všech obcí zastávali mimo své hlavní povolání i tento úřad. Jiní pekli pro kostel hostie, psali matriky, další se věnovali řemeslu. Úředními místy bylo souběžné provozování jiné profese starostlivě zjišťováno, samozřejmě kvůli příjmu z toho plynoucího. Tímto způsobem najdeme mezi učiteli krejčího, stolaře, obuvníka či dokonce řezníka. V některých krajích byli učitelé zároveň tkalci či pláteníky, jiní za účelem prodeje pletli punčochy a vyskytly se i případy, kdy se dotyčný živil jako prostý nádeník. Úplné terno pro kantora znamenala škola s fundací v podobě pole (často farního), výnosu z něj, nebo měl-li polnosti své.
Užívání farních polí bývalo spojeno s nějakou činností při kostele, například s péčí o věčné světlo. V Bučovicích se dokonce o používání farního pole málem rozvinul právní spor. V roce 1828 totiž žádal učitel a varhaník František Obdržálek, aby mohl stejně jako jeho předchůdce Josef Pinda používat z titulu varhaníka část farních polí. Konsistoř si vyžádala dobrozdání ždánického děkana, jenž na několikastránkovém rozkladu celý případ vylíčil. Musel pátrat ve farních dokumentech až k roku 1763, kdy byl varhaníkovi Václavu Crhovi výhodně pronajat kus pole zvaný Padělek a roku 1779 ještě další, menší kus. Používání polí však nemělo vztah k jeho službě varhaníka, ale vázalo se k němu jako k osobě pověřené vedením kostelních účtů. Zápletka byla způsobena až přenesením pronájmu na Josefa Pindu, ačkoliv si tehdejší farář vedl účty sám. Ten tedy pronajal pole o své újmě a není možné zjistit, zda věděl, že k tomu nebyl oprávněn. Od roku 1820 držel pole farář Josef Obdržálek a o rok později jeho bratr František, rektor. Snad obyčejná lidská závist donutila někoho zpochybnit držbu a tak došlo až k úřednímu šetření.
Vrchnost se vedlejším kantorovým výdělkům nebránila, pokud byly řádně přiznány, vykázány. Brojila jen proti praxi vedení hostince, výčepu, ba dokonce proti provozování hudby ve zmíněných domech. Pro učitele - hostinské znamenal konec jedné z činností patent Marie Teresie z 6. prosince 1774, jehož článek 21 pravil:
"Ačkoliv přejeme venkovským učitelům, aby vedle školní služby mohli provozovat jinou počestnou živnost, která by nenarušovala jejich hlavní povinnosti, tak chceme se v případě hostinců zasadit a zde tímto nařídit, aby žádný, jenž je za svoji školní službu dostatečně placen a se svým příjmem vychází, pod trestem propuštění ze služby nevedl živnost hostinskou. - Právě tak málo můžeme dovolit, aby učitelé muzicírovali o svátcích, svadbách či jiných příležitostech v hostincích a podobných domech, což budiž pro budoucnost rovněž pod trestem propuštění zapovězeno".
Proč panovnice zakazovala učitelům prakticky jakékoliv provozování světské hudby, pochopíme z výnosu, vydaného několik let předtím. V dekretu z 13. října 1770, který (opět) řešil spor vrchnosti duchovní a světské o pravomoc nad kantorem a kostelníkem v jedné osobě (je s podivem, že znovu, neboť zásadní patent, týkající se ustanovování resp. propouštění kantorů vyšel už 2.11.1750), najdeme odpověď na naši otázku v tezi, která se stala jakousi definicí tereziánského školství.
"Rozhodnutí, které umožňuje, že kostelník a učitel ve službě a jinde mají být závislí na duchovenstvu, je vysvětlováno tím, že kostelník a učitel v jedné osobě je ve službě i v kostele podřízený duchovenstvu. Školské záležitosti však jsou a zůstanou politikum, proto žádný takový, kdo je současně kostelníkem i učitelem, nemůže být podřízen pouze vrchnosti duchovní. Neboť když je služba kostelníka a učitele rozdělena, jeden patří pod vrchnost duchovní, druhý pod světskou".
Tedy politikum, služba společensky významná a státu prospěšná. Jen kdyby ji stát podle toho oceňoval! - Až po půlstoletí existence školské praxe coby politika se rozhoupal František I. a v dekretu ze 4. dubna 1818 doporučil, aby "tam, kde se uprázdní místo kostelníka, varhaníka či ředitele kůru a tamější učitel není placen nejlépe, ať je uprázdněné místo převedeno na něj, pokud je s to, obě služby zastávat". Dekret je formulován spíš obecně a i tak se týkal větších obcí s více učiteli, protože na vesnicích nebyly na vydržování varhaníka i ředitele kůru zvlášť prostě peníze. - V roce 1874 (to už byla škola oddělena od církve) byla učitelům kostelnická služba zakázána.
Ale vraťme se k zakázanému hraní v hostincích. Tento bod zákona byl obcházen v případech, kdy učitel prokazatelně nebyl za svoji službu dostatečně placen. Pokud vrchnost nebyla ochotna zařídit zvýšení jeho příjmů, nezbylo občas, než volit kompromis a přivřít oko. Že se ale obě oči přivírat nedaly, ukazuje hezky dopis dědického faráře pro kantora Šimona Cirfuse z 3. března 1837 (pro nás může být zajímavé i to, že jen několik málo let předtím byl zmíněný kantor jedním ze dvou na okrsku, za svou práci vyznamenaných):

"Po vpravdě otcovském, leč bezvýsledném napomenutí mezi čtyřma očima je mou povinností duchovního správce dát Vám najevo svou nespokojenost.
1. Varoval jsem Vás již dvakrát, abyste nenavštěvoval veřejné domy hanby, neboť jste sám téměř zcela závislý na pálence
(je zde použit výraz ein ganzer Brandweintrinker, tedy kořalečník) a často jste již časně zrána tak opilý a páchnete slivovicí (v němčině se slovo Slibowitz nádherně vyjímá), že o nedělích a svátcích děláte při hře na varhany takové chyby neboli Confusionen, že rušíte každého hudebně slyšícího kněze i farníky.
2. Varoval jsem Vás nejprve přátelsky a radil Vám, ať raději pijete doma, ale Vy jste opět šel do hostince, kde jste lhal a pomlouval své představené. Říkal jste, že Vám nikdo nemůže zakázat chodit do hostince (jak málo rozumu od Vás!), neboť Vy sám musíte nejlépe vědět, že jste veřejným učitelem, jenž má být dobrým příkladem celé obci.
3. Jak málo lidského porozumění máte, je vidno z toho, že jste bez jakékoli předchozí domluvy vícekrát vzal kostelní tympány do šenku k taneční muzice a tím mi jako faráři udělal takovou ostudu, kterou Vám sotva budu moci zapomenout.
Z toho všeho jsem vyvodil následující závěr :
a/ Pro své pití předáte varhany svému pomocníkovi, neboť Vaše hra je neúnosná.
b/ Jestli chcete zůstat zdejším učitelem (a to se ještě v hostinci veřejně vysmíváte mým přátelským radám!), přikazuji Vám nyní jménem Vašeho školního patrona jeho Excelence biskupa a jménem školní ústavy - ani krok do zdejšího hostince! Dnes posílám oznámení na školní ispekci a vyškovský úřad a jakmile uslyším, že jste udělal jen krok do hostince, podám zprávu vysokému patronovi a brněnské konsistoři.
c/ Dále Vám radím všechny nástroje, ať tympány či jiné, jako lesní roh, jež jste si vypůjčil z kůru, okamžitě v pořádku vrátit. Snad již zítra udělám visitaci kůru a doufám, že do té doby vystřízlivíte.
d/ Také lži o Vašich představených musíte odvolat.
Radím Vám přečíst tento výnos si ještě jednou a vzít si jej k srdci. Pak pod mé jméno napíšete četl, připojíte své jméno a pošlete mi zpět. Josef Fürst děkan a farář"
.
Pod tím je podpis Simon Cirfus s dodatkem: "Naposledy prosí poníženě o prominutí bolest působících chyb."

Ani výstřelky jednotlivých osob však nezakryjí fakt, že kantořina nabízela svým služebníkům mnohá příkoří i nebezpečí: Tak Antonín Novák ještě jako druhý učitel ve Vyškově (1830) byl razantně inzultován pekařem Dominikem Markem, otcem potrestaného chlapce, o němž se prý i pan kaplan Antonín vyjádřil, že je nezvladatelný. Pekař Marek se tehdy přihnal do školy a přes mírné Novákovo domlouvání, aby záležitost nechal na dobu po vyučování, na něj vyjel:"Ty sakramentský chlape, ty honáku z Drnovic [Novák předtím působil v Drnovicích - pozn. PH], ty mně budeš moje dítě bit, já su daleko větši pán, než ty, a tak ti hned tu hlavu roztluču" a hned se do něj skutečně pustil. Novák dostal takový štulec, že málem upadl a podle svých slov měl od té doby ještě dlouho svíravý pocit na prsou.
Obdobnou bolest, ale ze závažnějších příčin, cítil i želečský Jiří Deutscher (syn vyškovského kantora Matěje), jenž v pokorné žádosti (1820) k vrchnosti o povolení sňatku jeho dcery a školního pomocníka, Františka Vítka vypověděl, že působil "v Želči 17 let, kde vykonával svůj úřad učitele a tento čas musel vydržet hroznou francouzkou válku a nejdražší léta. Přestál i velká nebezpečenství, když po velké průtrži mračen spadla školní budova. Z těchto příčin je nyní celkově tělesně slabý, trpíc mnoha bolestmi, zejména na prsou..."
Chudoba Josefa Crhounka v Drnovicích na přelomu 18. a 19. století tak bila do očí, že jej pan farář bral téměř denně k obědu, za což mu učitel prokazoval různé úsluhy. I tak Crhounek brzy zemřel na úbytě...
Samozřejmě ne všichni kantoři byli nuceni snášet tak těžký osud. Rektor Martin Obšlil, působící v Ivanovicích kolem roku 1705, se vypracoval tak, že mohl občas poskytnout finanční půjčku samotné obci. Z Chornic pocházející Šimon Klein si v roce 1718 koupil v Bučovicích dům (později č. p. 79) a po tři roky "byl zde sousedem a na kůru při hudbě potřebný", než získal místo ředitele kůru v královském městě Uherském Hradišti. Špatně se jistě nevedlo ani vyškovskému školnímu rektorovi a zároveň městskému rychtáři Františku Kopiašovi (Dominus Franciscus Kopiass rector scholae et judex civitatis), jenž zemřel poměrně mladý 12. dubna 1695. V roce 1770 bydleli první a druhý vyškovský učitel ve škole, pomocník bydlel ve vlastním (výhodně se přiženil) a varhaník dostal byt přidělený od města.
Poslední zmínka může působit dojmem určitého výsadního postavení osoby, které byl byt přidělen. I další poznatky o tom, že rovněž na mnoha vesnicích bydlel učitel takříkajíc v erárním bytě (téměř vždy ve škole), nás mohou v onom dojmu utvrzovat, podporovat. Postupem času se ale seznámíme se syrovou, často až krutou skutečností. Jak asi vypadal byt, nemotického kantora v němž během 20 let zemřeli čtyři učitelé a šest jejich dětí? A v jakém stavu musela být střecha výše zmíněné školy v Želči, když se po prudkém lijáku sesula a nebohého učitele zasypala?

Být kantorem znamenalo mít odvahu podstoupit riziko mnohých, často marných bojů. Mít odvahu tvořit, nacvičovat, provádět umění v době, kdy rodina strádala. Mít odvahu učit děti rodičů, kteří měli ke vzdělání jen pohrdání, kteří se přeli o každý krejcar školného, o každé vajíčko koledy.

Být kantorem znamenalo učit někdy v třeskutých mrazech či plískanicích ten žalostný zlomek "školy schopných" dětí, které dorazily do vyučování. Znamenalo to často nutnost ovládat alespoň nějaké řemeslo a vyznat se v polních pracích, aby v létě nezpůsobila prázdná třída i prázdný žaludek.

Být kantorem znamenalo nečekat vděk. Nečekat vděk za poskytnuté vzdělání, vědomosti získané životními zkušenostmi, samostudiem. Nečekat vděk za krásně nacvičené ofertorium při nedělní "hrubé" mši svaté. Nečekat vděk, ale sám být vděčný, když se občas našel člověk, který přišel se slovy:
"Pane učiteli, děkuji..."

Poznámky autora:
10.9.2015: Po dlouhém váhání se autor rozhodl zpracovávat také kantory slezské, zejména v obcích, které vůbec nebo zcela okrajově reflektuje kniha J. Trojana. Není zatím vůbec jasné, jestli a jak bude přidána mapa Slezska...
7.6.2016: Před lety si autor zvolil za odpočinkovou aktivitu vytváření této struktury s tím, že novou obec "nahodí", když k ní bude mít aspoň slušné pokrytí její historie kantory. K poměru mezi obcemi a osobami vypsanými zde a obcemi a osobami obsaženými v databázi lze uvést, že v databázi je aktuálně 2 745 obcí a 12 118 osob.

Zpět



Obsah