wz

Zpět

Kantorské rody

Kantorská služba nebyla nikdy zdrojem závratných částek. Drtivou většinou musel kantor svůj denní chléb získávat doslova v potu tváře. Reformami získal teoreticky statut státního úředníka, ovšem v praxi by málokdo záviděl takovému státnímu zaměstnanci, který o každou maličkost, byť by mu i ze zákona náležela, musel dlouho žadonit a velice často nacházíme případy, že se toto vyřizování vleklo celé měsíce, ba i roky.
Přesto byl o tato místa zájem, snad také pro naději skrovné státní penzičky nebo vdovského důchodu pro rodinu. V naději, že jej jeho syn (případně nastávající zeť) a nástupce skromně, ale přece ve stáří vyživí, žádal mnohý zasloužilý rektor vrchnost o svolení, aby svoji službu mohl "zákonným způsobem" předat. Pokud jeho zásluhy byly dostatečně průkazné a kvalifikace jím navrhovaného nástupce zaručená, nemusela být záležitost přiliš komplikována vnějšími vlivy. Je ovšem jasné, že ne vždy byla konstelace stavu odstupujícího kantora a jeho nevrhovaného nástupce ideální. Zhusta byly mladému vytýkány malé zkušenosti, málem s podezřením, že se účelově zaštiťuje zásluhami otce. Byť poslední občas oprávněně, neboť nikdy nebylo možné počítat se všímavostí, natož s přemírou lidského zájmu o osobu kantora. A tak se pozvolna vytvářelo předivo kantorských rodů, jejichž nitky někdy zachytíme v některé ze školních kronik, aby se po chvíli vysmekly a ztratily v jiné časové vrstvě.
Genealogie kantorů patří k obtížnějším stupňům rodopisné práce, neboť na rozdíl od rodů selských nemáme nikdy záruku, jak dlouho na kterém místě dotyčnou osobu najdeme, o více generacích ani nemluvě, byť výjimky potvrzují pravidlo.
Do zrušení nevolnictví (a valnou měrou ještě dlouho poté) můžeme doufat, že jistého úspěchu dosáhneme při pátrání v rámci panství, neboť svolení pána k vystavení propouštěcího listu bylo často jistým filtrem pohybu poddaných; na toto téma jsou k dispozici i pramenné doklady o stescích bídou strádajícího kantora, jehož vrchní odmítl propustit.
Naproti tomu služba byla pouze službou a v případě nespokojenosti chlebodárce si kantor musel urychleně hledat jiné živobytí. Rovněž pokud se mu samému místo nezamlouvalo, vydal se za svým štěstím jinam. Zejména do konce první poloviny 18. století se v řadě venkovských farností střídali kantoři málem po roce. To je samozřejmě dnes obtížně zachytitelné a v řadách rektorů často musíme trpět značně mezery.
Pozitivní pro genealogické bádání je fakt, že se kantor v drtivé většině případů ženil až v době, kdy mohl sám živit rodinu. Smůlu máme, pokud si nevěstu našel jinde, neboť svatby se konaly pravidelně v bydlišti nevěsty. Poznámky o původu matky začínají v křestních matrikách až v polovině 19. století.
Vystopovat všechny přesuny kantorů je zhola nemožné; není ani výjimkou, když nezjistíme důvody náhodně objeveného takového přesunu. Těžko tak vysvětlíme krátkou přítomnost Františka Ignáce Kotka (*1740 Slušovice †1835 Soběchleby) v roce 1767 v Pačlavicích, uniká nám důvod odchodu Isidora Kostrošice (*1689 Kostelec na Hané) ze Švábenic do dalekých Vizovic. A chornický rodák Šimon Klein, jenž v první čtvrtině 18. stolstí vystřídal místa ve Ždánicích, Rousínově, Tovačově, Uherském Hradišti a Bučovicích, nebyl ve své době žádnou výjimkou.
Třebaže to bylo zejména vesnickým kantorům upíráno, řadíme je do vrstvy společenské inteligence. Jejich rodiny poměrně pravidelně produkovaly duchovní, ale jen zámožnější si mohli dovolit nechat vystudovat i lékaře nebo advokáta. Informace o rodišti kněží v katalozích nebo děkanských matrikách nám tak mohou být nápomocny při pátrání po rodišti kantorů stejného příjmení.
Autor zatím shromáždil něco přes 200 příjmení kantorů, zastoupených vždy minimálně třemi osobami, nikoliv jedné generace. Jak čas dovolí, budou jednotlivé přehledy do struktury, vyplývající ze základního přehledu.

Obsah